Ale co je nejdůležitější, "Hus je ve filmu především revolucionářem, vůdcem lidových mas a bere se za spravedlnost nejchudšího lidu. Ale chybí zde to nejpodstatnější, a to je, že Jan Hus byl především knězem, " říká Doležalová a dodává: "Přešlapů je tam několik, ale především zcela zaniká, že Hus byl zbožným člověkem, církev nechtěl zrušit, chtěl ji pouze zreformovat. " Council of Constance Video of Council of Constance Film Jan Žižka navazuje na Jiráskovu divadelní hru. "Celý příběh Jana Žižky je ale dramatičtější. V daném filmu vyznívá Žižka jako trochu plochý hrdina. Žižka měl své temné období na počátku života a některé práce tuto část jeho života třeba vynechávaly. A co je hlavní: Žižka nebyl chudým člověkem, pocházel ze zemanské rodiny a byl tudíž šlechticem, " popisuje historička. Film Proti všem, je tím, kde se autoři nejvíce drželi Jiráskova vzoru knižního zpracování. Ale jak uvádí historička Tereza Hlaváčková, tak "některé pasáže tvůrci – ať z časových či jiných důvodů – vynechali.
Ale natočil jsem film, tak ho tu nechci obšírně popisovat, lidi to musí vidět, ne o tom číst. Deset let jste naslouchal často otřesným svědectvím pamětníků, nepodepsalo se to na vaší psychice? To je asi otázka spíš na lidi kolem mě, já to nemůžu úplně objektivně posoudit, nakolik jsem se změnil. Ta svědectví jsou občas otřesná, ale ti lidé samotní mají takovou vnitřní sílu a energii, že jsem si z těch rozhovorů vlastně téměř vždy odnášel pozitivní pocit. Považuji za čest, že většinu dnes mohu nazývat svými přáteli. Jen mě bolí, že jich pořád ubývá. Navíc jsem díky téhle práci poznal neuvěřitelné množství strašně zajímavých lidí po celém světě, hodně věcí jsem se naučil. A mnohokrát jsem si uvědomil, že nejdůležitější je řídit se tím, co vždycky říkal můj děda - teď cituji: "Když nejde o život, jde o hovno. " Jak na vaše dokumenty reagují jejich aktéři? To je pro mě největší odměna. Všichni, kteří to viděli, mi řekli: Tak to opravdu bylo. Pro mě to byl obrovský zážitek sledovat, jak se třeba paní, které přežily tábory v Estonsku, poznávaly na fotografiích z táborů z roku 1942, po šedesáti letech viděly na snímcích kamarádku, která tam zahynula... Od těch lidí samých vlastně přišla ta úplně nejlepší odezva, jakou si člověk mohl přát.
Děti chodily do školy pod šibenicí, na které visel soused, ale do té školy šly. Druhý díl se věnoval Bělorusku, kde jediný způsob jak přežít, až na naprosté výjimky - z několika tisíc českých židů, kteří tam byli odvezeni, přežilo 22 - bylo utéct a bojovat s partyzány. Ale to znamenalo najít tu správnou partyzánskou jednotku, která nezabíjela Židy, přijít se zbraní, protože beze zbraně vám dali lopatu a řekli, ať si vykopete hrob. Lidského materiálu bylo spousta, ale zbraní málo. Třetí je právě o tom Estonsku a čtvrtý se věnuje deportacím do Polska, do oblasti Lublinu, kde mě hlavně zajímá přežívání v těch malých táborech, které byly kolem vyhlazovacích center a sloužily vlastně jako rezervoár pracovní síly a zároveň jako rezervoár, když vraždící kvóta nebyla naplněna. Pak vybírali lidi z těchto malých táborů a zabíjeli je v nedalekém Sobiboru nebo jinde. A tam jediným způsobem přežití bylo utéct a byly to individuální útěky, ti uprchlíci neustále měnili identitu, jméno a byli pořád na útěku. "
( Květen 1945 vítězství nebo osvobození, Seminář k 60. výročí od konce 2. světové války, tisk ze semináře, str. 18). Hrdinové ať nepřekáží Byla nouze, ale nikdo si zpočátku moc nestěžoval. Příjemné bylo, že se mohla beztrestně "rozjet" šmelina. V prvních měsících po skončení války nebylo dost policistů k jejímu potírání. Každý si chtěl přilepšit. Německý majetek postupně přebírali českoslovenští národní správci, včetně zemědělských statků. Když měli přednostně dostat po Němcích venkovské statky volyňští Češi ze Sovětského svazu (SSSR), veteráni československé tzv. Svobodovy armády, místní čeští národní správci proti tomu protestovali (například na Litoměřicku). Místní Češi také nelibě nesli, že koncentrační tábory přežili někteří Židé a vrátili se domů. Chtěli zpět své byty, domy a obchody, ale Češi si tam pro sebe mezitím zařídili příjemnou národní správu. Přes odhalení, co se stalo s Židy v koncentračních táborech, byli například na Ústecku v nemilosti, protože většinou hovořili německy.
Ale přes to všechno byl již vytoužený mír. Doznívání války trvá léta Válka oficiálně v Evropě skončila kapitulací podepsanou 8. května 1945 a slavnostně potvrzenou ještě 9. května 1945 v Berlíně. Pro různé skupiny aktérů ale končila později. Pro odsunuté Němce skončila v roce 1945 až 1947, podle toho, kdy se usadili v provizorních podmínkách po odsunu z ČSR v rozbombardované Třetí říši. Pro Sovětský svaz v nejširším smyslu slova skončila druhá světová válka v Evropě až po dosazení prosovětských vlád v sovětskou armádou osvobozených zemích, tedy koncem čtyřicátých let. Jisté je, že na území Československa v květnu 1945 bylo našemu obyvatelstvu jedno, jestli město nebo vesnici osvobodí sovětská, polská, rumunská či americká jednotka. Dnes je z toho ukecané politikum. "Pokud se týče osvobození, Československo musí mluvit o osvobození. A zároveň pro Československo byl konec války vítězstvím, neboť jeho jednotky na západní a východní frontě se zúčastnily bojů a domácí odboj byl v určitých fázích války co do výsledků průkazný, " míní Jaroslav Šedivý, diplomat, historik, bývalý ministr zahraničních věcí.
To je úplně typické. Ti lidé o tom prostě vůbec nemluvili. Ale mám za to, že je toho víc rozdělovalo, než spojovalo. Jednak vzdálenost, protože jich přežilo tak málo a žijí nebo žili rozeseti po celém světě. Když jste jediný, kdo přežil z celého transportu, tak také nemáte nikoho, s kým byste si mohl své zážitky vyměňovat, porovnávat. Jejich zkušenost je často natolik odlišná, že mají jen málo co společného s jinými přeživšími z těch "velkých" táborů. Někteří z lidí mi dokonce přiznali, že nikdy nevypovídali i proto, protože se cítili "přehlíženi". Protože o nějakém obskurním táboře někde u Lublinu nikdo nikdy neslyšel, řada lidí má pocit, že to třeba v Osvětimi muselo být horší, protože o té slyšeli. Je to samozřejmě nesmysl, protože utrpení se nedá porovnávat, ale hodně lidí tak uvažuje, a tak se tito lidé ještě více uzavřeli do sebe. Každý z dokumentů je zaměřený trochu jinak, na co jste se soustředil v části věnované Polsku? Každý z filmů vypovídá o jednom deportačním směru, jedné z nacisty obsazených zemí, kam odjely transporty českých židů: Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku.
Nakonec šlo jen o sex za mřížemi a žánr se postupně rozpustil v oceánu produkce označované za porno. Sama proti všem Že však lze o ženském světě za mřížemi vyprávět i seriózně, dokazuje australský seriál Wentworth. Do stejnojmenného nápravného zařízení přichází nová odsouzená, která si v odloučení od dcery jen těžce si zvyká na tvrdý vězeňský režim a brzy se dostává do vážných konfliktů se spoluvězeňkyněmi. Projekt volně navazuje na australský seriál Prisoner, který v první polovině osmdesátých let zaznamenal obrovský úspěch v celém anglicko-jazyčném světě a sklidil na dva tucty různých ocenění pro televizní tvorbu. Nezapadl však ani Wentworth, který se po svém uvedení v polovině minulého roku stal nejsledovanějším ne-sportovním pořadem všech dob v australské televizi.
"Nemůžeme si dovolit vybírat od studentů peníze. Prohlídka tábora není nic příjemného, aby sem děti za vstupné chodili jako do Disneylandu, " prohlásila správkyně koncentračního táboru v Mauthausenu Helga Schweigerová. "Vstupy do bývalých koncentračních táborů v Německu jsou pro větší skupiny zdarma. Využívají toho především školní skupiny, " sdělila Veronika Slováková, pracovnice Německé turistické centrály. V Německu je v osnovách základních škol povinná návštěva těchto táborů. "Celkově se Německo staví k ukazování minulosti jako prevenci proti opakování chyb, " dodala Slováková. V Česku nejsou na návštěvy zdarma peníze Ministerstvo kultury, pod které správa památníků spadá, nemá peníze na to, aby českým studentům vstup zdarma do objektů umožnila. "O tomto nedostatku víme a byli už návrhy vše změnit. Bohužel rezort kultury je při financování na posledním místě a volné prostředky na bezplatný chod památníků v Terezíně a v Lidicích nemáme, " pověděl Jan Cieslar tiskový mluvčí ministerstva kultury.
Závěrečný film ze čtyřdílného cyklu věnovaný východnímu Polsku Lukáš Přibyl právě dokončuje.