Podíváme se teď na dělení oběžných drah podle výšky ve které se těleso pohybuje. Nízká oběžná dráha ( LEO – low Earth orbit) – Je ze všech drah nejnižší. Začíná nad hranicí atmosféry, tedy zhruba 150 km nad povrchem a končí někde okolo 2 000 km vysoko. Důležité je, že družice na této oběžné dráze jsou chráněné pozemským magnetickým polem. Díky tomu jsou chráněné před kosmickým zářením. Na této dráze se nachází největší množství kosmického odpadu a obíhá tu také ISS. Střední oběžná dráha ( MEO – medium Earth orbit) – začíná ve výšce 2 000 km nad Zemí a končí ve výšce 35 000 kilometrů. Jedná se tedy o poměrně široký pruh, ale nejčastěji se v něm využívá jen malá oblast – okolo výšky 20 000 km nad Zemí. Tady totiž oběžná doba družice činí 12 hodin. Satelit umístěný v této výšce tedy za den oběhne Zemi přesně dvakrát. Ve výšce 20 200 km obíhají družice GPS, ruské Glonassy ve výšce 19 100 km a Galileo je ve výšce 23 222 km. Kromě navigačních družic se sem umísťují třeba satelity, které zajišťují komunikaci v polárních oblastech.
Přiznejme si to upřímně – kosmonautika se hemží spoustou pojmů a zkratek, které jsou pro veřejnost značně nesrozumitelné a těžko pochopitelné. Nemůžeme se tedy divit, že začínající zájemci o kosmonautiku mají z těchto termínů hlavu jako pátrací balón. V dnešním článku se proto pokusím vysvětlit alespoň jednu část kosmonautiky. Věnovat se budeme základním prvkům kosmonautiky, tedy oběžným drahám. Řekneme si jak se dělí, jak se od sebe liší a přidáme i pár zajímavostí. Pro začátek začneme tím, co je to vůbec oběžná dráha. Není na tom nic těžkého – je to dráha, po které se pohybuje těleso (buďto přirozené – měsíc, hvězda, planeta nebo umělé – družice, sonda, kosmická loď) vesmírem. K tomu, aby se těleso vůbec na oběžnou dráhu dostalo, musí dosáhnout tzv. první kosmické rychlosti. Tato rychlost je na každém tělese jiná a je závislá především na jeho gravitaci. Pro Zemi je to 7, 9 km/s a pro Měsíc naopak jen 1, 68 km/s. Pokud těleso této rychlosti nedosáhne, nebude kolem planety obíhat, ale bude pouze na tzv. suborbitální dráze – to znamená, že po několikaminutovém pobytu ve vesmíru zamíří zpět do atmosféry.
mobilní verze mobilní verzi e-mailu RSS Facebooku Twitteru Instagramu Messengeru © 1999–2022 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru je MAFRA, a. s., IČ: 45313351. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT. Napište nám Kontakty Reklama VOP Osobní údaje Cookies ( seznam) AV služby Kariéra Předplatné MF DNES
dodatečné hlášení Nola Taylor Redd, přispěvatel.
Hranice mezi LEO a MEO není ostrá. Geostacionární dráha ( GEO – Geostationary orbit) – tahle dráha je specifickým druhem geosynchronní dráhy (vysvětlíme si později). Její sklon vůči rovníku je 0°. Díky tomu je družice pro pozemského pozorovatele neustále na stejném místě. Toho se využívá třeba u družic pro přenos televizního signálu – pak stačí satelitní parabolu namířit na družici. Tato dráha leží ve výšce zhruba 35 800 km. Dráha přechodná ke geostacionární ( GTO – geostationary transfer orbit) – tato dráha se používá pro vynášení družic na GEO. Především pokud jsou družice moc těžké, nedokázala by je raketa umístit přímo na GEO. Proto je umístí na vysoce eliptickou dráhu, jejíž nejvyšší bod je ve výšce dráhy geostacionární – a právě tahle vysoce eliptická dráha nese zkratku GTO. Družice pak sama svými motory jednak "zakulatí" oběžnou dráhu na geosynchronní a kromě toho svými zážehy sníží sklon oběžné dráhy na 0°- tím se dostane na geostacionární dráhu – právě na tyto změny je potřeba nejvíc paliva.
V roce 1672 Giovanni Cassini používá metoda zahrnující paralaxy, nebo úhlový rozdíl, najít vzdálenost k Marsu a zároveň zjistil vzdálenost ke slunci. Během pobytu v Paříži poslal do Francouzské Guyany kolegu Jeana Richera. Vzali měření polohy Marsu relativně k pozadí hvězd a trojúhelníků těchto měření se známou vzdálenost mezi Paříží a francouzskou Guyanu., Jakmile měli vzdálenost k Marsu, mohli také vypočítat vzdálenost ke slunci. Vzhledem k tomu, že jeho metody byly více vědecké, obvykle získává kredit. "Vyjádření vzdálenosti v astronomické jednotky mohli astronomové překonat obtíže při měření vzdáleností v některé fyzikální jednotky, " astronom Nicole Capitaine Paříž University řekl "Taková praxe byla užitečná pro mnoho let, protože astronomové nebyli schopni provést měření vzdáleností ve sluneční soustavě, tak přesně, jak mohli měřit úhly., " Nové rovnice S příchodem kosmické lodi a radar, přesnější metody se objevily pro vytvoření přímého měření vzdálenosti mezi zemí a sluncem. Definice AU byl "poloměr unperturbed kruhové Newtonovské oběžné dráze kolem slunce částice s nekonečně malou hmotností, pohybující se s tím návrh 0.