Ale už tu vítězí sevřenost nad žvanivostí, už tu je jasně citelná kontemplativní, vážná atmosféra, které byl za kmotra František Halas. Ortenova naivita zraje s tím, jak hledá únik. Není to únik před svědomím nebo před vlastní integritou, naopak je to únik k nim před tvrdým doléháním vnějšího světa. Jako žid byl Orten za nacistické okupace diskriminován, postaven mimo společnost (k tomu připočtěme, že Češi ve svém antisemitismu stáli často proti židům na straně nacistů) a čekala ho další perzekuce. K tomu zbylé dny svého života, který se nakonec uzavřel kvůli tragické nehodě, nestrávil v osobním štěstí. Rozešel se svou dívkou, což ho traumaticky poznamenává. Jak velký kontrast oproti dnešku, kdy už umíme "zacházet" s láskou jako s něčím, co je v prvé řadě třeba přežít bez úhony, ať už pomocí pragmatických rad ("však on se najde někdo jiný", "přece si nebudeš kazit víkend", "zvaž, kde jsi učinil chybu, a pouč se pro příště") nebo pomocí psychofarmak. Ač Orten určitě nebyl tradiční věřící, jeho niterný svět se neobejde bez víry, že je to hloubka, čistota prožitku, co vítězí nad vnější hrůzou – odtud to zrání naivity, jež plyne ze zraňování, z napětí mezi absurditou smrti a utrpení na jedné straně a hledající vírou, jež nemůže, byť zmučená na dně kobky, přistoupit na jejich vítězství.
Kniha: Elegie Autor: Jiří Orten Přidal(a): Kristýna Hodonská Jiří Orten Narozen 30. 8. 1919 v Kutné Hoře, úmrtí 1. 9. 1941 v Praze. Vlastním jménem Jiří Ohrenstein, židovského původu, jeho otec byl obchodník se střižník a galanterním zboží. Básník – zejména pesimistické a snové poezie. Absolvoval studia dramatického oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, ve 3. ročníku musel školu přerušit. Kvůli svému původu byl nucen vydávat pod jinými jmény, konkrétně Jiří Jakub nebo Karel Jílek. Věnoval se divadlu, zejména přípravě recitačních večerů a studentského divadla v Jednotném svazu na Zbořenci. Působil v Mladé kultuře a Haló novinách. Dále přispíval do tiskovin, jako Eva, Čteme, Rozhledy, Kritickým měsíčník, aj. Ortenova prvotina Čítanka jaro vyšla v nakladatelství Václava Petra roku 1939. Zemřel po těžkém úraze, kdy jej srazila německá sanitka. Díla Čítanka jaro – Ortenova básnická prvotina. Vzpomíná a vrací se svých dětských let, ke své matce. Ve sbírce se objevují motivy křehkosti, lásky a porozumění.
Je jako polibek, jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále, protahuje se jen na slunci, jež je malé, nepálí, dává pít: usínat na ňadrech. Je mladá jako zem. Je lehká jako dech, jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí. Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti? Vy jste to věděla? A víte, Karino? Znám také velkost žen: čekání matčino, zda jednou vrátí se k ní její smutný syn. Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin. Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je. Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje - a je to málo, znát, a je to málo, chtíti, je málo, zradu znát, když nelze odpustiti. Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním. Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým? Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá? Co i tam umírá? Co i tam věčně padá? Milenky? Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet, odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět, rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem, aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem, aby jí duben dal, co květům náleží, aby jí byla noc praporem na věži, jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd, aby ji milenci chválili za bolest.
Jiří Orten - Sedmá elegie | Ukázky z povinné četby (DJKT) - YouTube
30. srpna 1919 se narodil český básník Jiří Orten. Báseň je ze sbírky Elegie, vyšlo v roce 1946. Podcast "Báseň na každý den" poslouchejte na Anchor, Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts a na dalších platformách. Domovská stránka podcastu je na. --- Send in a voice message:
Dílo online [ editovat | editovat zdroj] ORTEN, Jiří. Elegie. Praha: Čin, 1946. 58 s. Dostupné online. Jiří Orten, [pseud. ] Vl. jm. autora: Ohrenstein, Jiří. Externí odkazy [ editovat | editovat zdroj] Elegie online
SEDM� ELEGIE P�i v�m, Karino, a nev�m, zda jste �iva, zda nejste nyn� tam, kde se u� netou��v�, zda zat�m neskon�il v� nebezpe�n� v�k. Jste mrtva? Poproste tedy sv�j n�hrobek, aby se nadleh�il. Poproste r��e, pan�, aby se zav�ely. Poproste rozpad�n�, aby v�m p�e�etlo list o m�m rozpadu. Smrt ml�� p�ed ver�i. A j� v nich p�ed v�s jdu tak ml�d, tak krut� ml�d a ponejprve zral�, �e ve sv� mladosti podob�m se ji� kr�li za�l�ho kr�lovstv�. Vy jste p�ec v�d�la, co k��del chyb� n�m k rozletu and�la, jak krv� sm�jeme se a jak krv� pl��em. Nalezl jsem sv�j p�d. A chci v�m ��ci, na �em. Jedenkr�t na nebi (to p�i o Bohu) �ala se pr�zra�nost o rudou oblohu a krv�cela pak a �la a zapadala. Snad to byl jenom sen, ve kter�m se mi zd�la maminka s tat�nkem, domov a oba brat�i, snad to byl jenom sen, ve kter�m �lov�k spat�� s�m sebe ve vod�, pod koly v rybn�ce, snad to byl jenom sen, zrcadlo m�s�ce, nem�l se mi v�ak zd�t, kdy� jsem se neprobudil, nem�l mne zanechat v plameni, kter� studil! P�d Boha. Jak� p�d!
Znám jednu holčičku. Je jako polibek, jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále, protahuje se jen na slunci, jež je malé, nepálí, dává pít: usínat na ňadrech. Je mladá jako zem. Je lehká jako dech, jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí. Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti? Vy jste to věděla? A víte, Karino? Znám také velkost žen: čekání matčino, zda jednou vrátí se k ní její smutný syn. Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin. Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je. Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje - a je to málo, znát, a je to málo, chtíti, je málo, zradu znát, když nelze odpustiti. Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním. Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým? Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá? Co i tam umírá? Co i tam věčně padá? Milenky? - Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet, odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět, rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem, aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem, aby jí duben dal, co květům náleží, aby jí byla noc praporem na věži, jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd, aby ji milenci chválili za bolest.